Neopětovaná láska

11. října 2015 v 9:23 | E. |  Literární pokusy
Občas zabloudím do starších složek v počítači a narážím na mé literární pokusy, samozřejmě teď už mi přijdou úsměvné, ale protože žádné z nich nikdy nebyly nikde publikovány, rozhodla jsem se tu založit složku pro ně, ať to tu mám pohromadě.
Tuhle povídku jsem psala před 3 lety, do korekce textu jsem se už teď nepouštěla. Takže pokud někdo najde chvilku času, přečtěte si klidně, jaký magor ve mně dřímá.




Květnové slunečné počasí přímo vybízelo k načerpání čerstvého vzduchu vyražením někam ven. Většina obyvatel městečka Clarksdale se toho chopila po svém- rodiče s dětmi osídlili dětská hřiště, starší lidé se s obloženými chleby sešli v parku na lavičkách, mládež shlukla v místní hospodě, kde neplnoletí prosili starší o koupení alespoň jednoho piva. Po několika propršených dnech tu konečně začal život a všichni si slunného dne užívali dosyta. Všichni až na osmnáctiletého obrýleného hocha Marxe.
Marx bydlel se svou ovdovělou matkou na konci Felton Street. Byl to podivný mladík, který většinu svého času trávil ponořený do knih. Přátele ve svém věku neměl, scházel se pouze čas od času v nedalekém městě se staršími hochy podobného zájmu, při čemž i tam se poměrně stranil a do diskuze příliš nezapojoval. Okolí ho vnímalo jako typického melancholického podivína, na střední si často zažíval muka, protože jak to chodí na všech školách, vždy se někde najde nějaký terč, do kterého se lehce strefuje. A děti, ty umějí být neuvěřitelné zlé.
Jedinou osobou mezi jeho vrstevníky, která se s ním přátelila, byla pihatá Marilyn, která bydlela vedle Marxe, a její rodiče udržovali dobré kontakty s Marxovou matkou, zejména po smrti Marxova otce. Byla to velice pohledná dívka, na její pihaté tváři se vždy vykouzlil úsměv, v jejích velkých hnědých očích člověk shledával energii, laskavost, důvod proč žít. Vlasy jí sahaly až po pás a její postava byla velice drobná, člověk měl pocit, že i sebemenší vítr by jí mohl odvát.
S Marxem si často hrávali jako malí, ale jak čas běžel a z Marilyn se stávala dospělá krásná dívka, jejich návštěvy už nebyly tak časté. Marilyn začala dávat přednost scházení se s místními hochy a děvčaty, při kterém se začal hojně konzumovat alkohol a začaly balit cigarety. Marxovi se to nelíbilo, jenže jak měl vymluvit rozverné dívce v pubertě, že s takovýmito lidmi není dobré se scházet. Vždy se jen zachichotala, dala mu pusu na čelo a prohlásila: ,,Ty můj ochránče."
Od malička jí miloval. Byl zamilován do její duše, neuvěřitelné energie, do jejích občasných praštěných nápadů, do jejích romantických šatů, které jí perfektně rýsovaly postavu. Ona vždy věděla, co jí sluší a jak se zalíbit. Ona o jeho citech k ní věděla, však vzájemné nesdílela, nikdy mu ale nijak možnost, že by spolu mohli být nevyvrátila, nechávala ho žít v jeho snění a bdění o ní. Přestože tyto sny by se realitou nikdy uskutečnit nemohly.
Neuvěřitelně se trápil a žárlil kdykoliv se v její blízkosti vyskytl některý mládenec, naopak neuvěřitelnou radost měl, když zjistil, že Marilyn to s někým po několika dnech vzdala. Bohužel pro něj se před nedávným časem objevil v jejím životě někdo, koho by si po svém boku zřejmě skutečně představovala a neuvěřitelně se do něj zamilovala. Jmenoval se Josh a pracoval jako číšník v místní restauraci, dle Marxe obyčejný pingl a děvkař, co nic neumí a kouká po každé sukni. Celé dny a noci se jen trápil a užíral myšlenkou, že patří někomu jinému. Kdykoliv je spolu zahlédl ruku v ruce, upadal do depresivních stavů, které často přerůstaly v agresivní. Nepřál jim to, za žádných okolností jim to nepřál, ač si mohl nalhávat, že chce, aby byla šťastná.
Žaluzie v jeho pokoji byly vždy zatáhnuté, neměl rád, když mu do pokoje pronikal slunečný svit, vůbec neměl rád začínající léto, kdy ho znervózňoval radostný křik dětí a mladých z venku.
A jinak tomu nebylo ani dnes. Byl zabrán do novinového článku o nejnovějším objevu u termonukleární reakce, když se jeho okno rozechvělo po zřejmém vhození kamenu do něj.
Zcela to ignoroval. Předpokládal, že jsou to jen nějaké děti, které nemají co na práci a pouze chtějí rušit své okolí primitivními hrami ve smyslu- hoď to někomu do okna a uteč. Navíc nemá rád konflikty, neumí se bránit, i kdyby mu do pokoje vlezl zloděj, nechá ho být a bude dělat, že tam nikdo není.
Ovšem hod kamene či jiným předmětem se opět opakoval. A k tomu hodu se přidalo i vykřiknutí jeho jména. Tento něžný hlásek moc dobře znal, byla to Marilyn.
,,No ták, Marxi." stihla ještě pronést Marilyn, dokud se Marx nedovalil k oknu a po neuvěřitelné době nerozkryl žaluzie.
Marilyn stála shrbená pod oknem v upnutých modrých šatech, které jí vždy projasnily, ale dnes se mu v nich příliš nepozdávala. Hned na první pohled bylo totiž jasné, že Marilyn není ve své kůži, při důkladnějším zahledění se do jejích očí by každičký rozpoznal, že před nedávnem z nich dokonce tekl proud slz. Skleslým pohledem na něj pohlédla, zvolala, ať seběhne dolu, že se cítí mizerně a chce se si popovídat. Marxovi bylo hned jasné, že ve způsobení mizerné nálady má prsty její nový přítelíček.
Jakmile vyšel z vchodových dveří, vrhla se mu do náruče.
,,Já hloupá mu tak věřila, Marxi," řekla a z jejich očí se spustil proud slz, ,,já mu uvěřila ty kecy o tom, že jsem pro něj ta jediná."
Jeho oči zajiskřily, ne že by měl Marx radost z jejího utrpení, ale na tuto chvíli dlouho čekal. Konečně opět nastal ten moment, kdy on je její momentální oporou opět on.
,,A co se vlastně stalo?"
,,Evelyn, ta malá děvka Evelyn, ona se ním prostě jen tak vyspala," Marx by to nazval jinak- to on se s ní vyspal, ,,a ještě půl hodiny před mým příchodem k němu."
,,Jako bych ti neříkal, že se mi vůbec nepozdává, zasloužíš si někoho daleko lepšího, Eve." Neuvěřitelně ho užíralo, že všechny holky musí být tak neuvěřitelně hloupé.
,,Ale on je ve všem tak dokonalý …", utřela si nabídnutým Marxovým kapesníčkem slzy a mluvila si pro sebe jako by ho vůbec neposlouchala.
,,Ne to není, je pouhým flákačem."
,,Vůbec ho neznáš, nebuď tak nadřazený, to že někdo nestuduje vysokou školu neznamená, že je automaticky k ničemu a nic neumí."
,,Netvrdím, že nic neumí- lámat někomu srdce, jo to umí."
,,Tvůj trapný humor se opravdu do této situace nehodí, Marxi.", naštvaně do něj strčila rukou a odstoupila od něj.
,,Já tu pro tebe budu vždy.", řekl, chytl ji za pas přitiskl ji blízko k sobě.
,,Jenže já chci, aby tu pro mě byl někdo jiný, Marxi" odprostila se znechuceně z jeho náruče, ,,Nech mě být radši. ", a utekla.
Marilyn si ani neuvědomovala, co pro mladého citlivého hocha taková slova znamenají. Bral v potaz, že je rozrušená a do jejího srdce pronikly značné rány, tak z úst vypustí něco, aniž by tomu přikládala nějakou váhu, ale ta věta, že chce, aby tu pro ni byl někdo jiný, mu neustále zněla v uších.
Když se vrátil do pokoje, shodil ze stolu vztekle všechny sešity a štos novin. Sedl si ke stolu, hlavu podepřel rukama a jeho tep se začal zvyšovat. Často brečel po nějaké nepříznivé situaci, ale momentálně slz nebyl schopen, koloval v něm jen hněv a zuřivost.
Dle vrzajících schodů slyšel, že k němu do pokoje má namířeno jeho matka. Příliš často do jeho pokoje nevstupovala, on měl rád své soukromí a ona taktéž ze své pracovny nerada vylézala. Jenže hluk v jeho pokoji ji vyprostil z místnosti, protože měla strach, že Marx prožívá další ze svých záchvatů.
Po otcově smrti před pěti lety začal Marx navštěvovat psycholožku. Ta zjistila, že trpí anxiózní poruchou osobnosti, jejíž charakteristické znaky jsou přehnané a pronikavé pocity napětí a obav, přecitlivělost, nechuť stýkat se s lidmi, nadměrná mrzutost a podrážděnost. Mimo jiné se však s touto poruchou osobností mísí i emočně nestabilní impulzní porucha osobnosti, při které má dotyčný problémy se zuřivostí a hněvem, zejména po značné kritice, a má jisté tendence k impulzivnímu neuváženému jednání.
Marx často trpěl záchvaty, kdy kolem sebe shazoval všechno, co viděl. Tyto problémy měl sice od raného dětství, ale v době kdy přišel do puberty a prožíval ve škole jak psychickou tak fyzickou šikanu, se jeho stavy stupňovaly. Jednoho dne přišel domu, shodil ze stolu připravený oběd, a po pozdějším lehkém uklidnění se, se u něj projevil i sebepoškozující čin, kdy si kusem roztříštěného skla pořezal ruku a následně krví po zdi načmáral Nenávist.
,,Marxi, co se stalo?" Vběhla k němu do pokoje. Věděla, že její přítomnost ho bude dráždit ještě víc, ale nemohla dopustit, aby si své jediné dítě opět něco provedlo.
,,Nic, odejdi prosím." Stále seděl bez jakéhokoliv pohnutí u stolu a zíral do prázdna.
Matka přistoupila až k němu, rukama mu vlasy projela, pohladila ho a řekla: ,,Víš, že já tu budu vždy pro tebe."
Tato věta ho opět rozčílila, rozehnal se po matce rukou a křikl, ať odejde ihned pryč, že na její chlácholení nemá náladu.

Tu noc nemohl usnout, stále přemítal nad Marilyn. Z hlouby duše ji miloval, proč ona nemůže stejné city však opětovat? To on je jejím jediným věrným, stál vždy po jejím boku, když měla nějaký problém, a konejšil ji, odpustil by jí všecičko na tomto světě, udělal by pro ní nemožné.
Byly tři hodiny ráno, když se Marx pokoušel zahmouřit oči, zvláštní vrzání ho však vyrušilo z venku. Vstal, pohleděl z okna a spatřil, že příčinou nepříjemného vrzání byla stará houpačku vzadu na dvorku Marilyných rodičů, na které se sama ona nyní houpala.
Bez nějakého většího impulsu sebral tričko ze země, natáhl si ho a pospíchal na zahradu k ní.
Když spatřila, jak se k ní přibližuje, začala se chichotat a rozhoupala se, jak nejvíce to šlo. Zdála se mu opilá.
,,Marilyn, je ti dobře?", promluvil k ní a rukou zachytil řetěz, aby zastavil houpání.
Její chichotání nabíralo na síle, až se proměnilo v nepříjemné. Sesedla z houpačky, pokusila se napřímit, což se jí tedy opravdu v jejím podnapilém stavu příliš nedařilo, pohleděla mu upřeně do očí a špitla:
,,Můj milý Marxi," přitom mu dlaněmi sjela po hrudi, ,,ty po mně od samého začátku toužíš, viď?". Začala se opět smát a její smích nešel zastavit, jako když si člověk z ničeho nic vzpomene na nějakou vtipnou událost.
Marx na ní pouze civě hleděl, ale ten pronikavý smích mu začal drásat nervy, musel v sobě zlost dusit.
Po chvíli se o něj opřela, chytla ho jednou rukou kolem krku a zašeptala mu do ucha:
,,Teď mě tu máš celou," druhou rukou se mu pokoušela rozepnout příklopec u kalhot, ,,no ták, teď ukaž co je v tobě, jak moc mě chceš."
,,Marilyn přestaň, jsi opilá, jdi se vyspat domů." Odstrčil ji. Ona se k němu ale hned zase přitáhla.
,,Kolik kluků mě mělo a tebe to neštve? A ty na mě pořád jako největší idiot marně čekáš, ale já tě jen odmítám." Přitiskla své rty k jeho, ale on tam stále nepohnutě stál.
,,Pochop, že já tě nikdy chtít nebudu, ale teď tu máš tu možnost mě opíchat."
Marx musel zatnout pěsti, ona ho bez ostychu provokovala a hněv se v něm jen prohluboval. Každé její slovo ho neuvěřitelně zraňovalo, měl chuť jí zacpat pusu, aby už nadále nic raději neříkala.
,,Magor jako ty bude vždy sám, takhle to prostě v reálným životě chodí, tak se s tím smiř."
Nechápal, kde se to v jeho sladké Marilyn může brát. Měl chuť utéct zpátky domů a tam se rozbrečet a litovat se. Ale ne. Tentokrát se zachová jako chlap, poprvé v životě se zachová jako chlap.
Rozpřáhl se a vlepil jí facku, která byla tak silná, že to Marilyn ve svém stavu nedokázala ustát, tak sletěla na zem. Její provokativní výraz se z nenadání proměnil v udivený a ustrašený.
Marx jí jednou rukou zacpal pusu a druhou rukou ji za vlasy táhl k malému chráněnému dřevěnému přístřešku, který byl kousek od houpačky, často si v něm jako děti hrávali. A teď si budeme také hrát, škodolibě si pomyslel.
Marilyn sebou samozřejmě házela a vzpouzela se, jenže netušila, že se v Marxovi bere taková síla, on sám to vlastně netušil. Nehty mu zarývala do kůže, seč jen mohla, ale on bolest nevnímal, jako by byl citů zbavený, nic nevnímal, jen jí hrubě táhl po zemi. Kolik kluků mě mělo a tebe to neštve, neustále se mu opakovalo v hlavě.
Když se s ní doplahočil k přístřešku, zvedl ji ze země, kdy musel uvolnit jednu ruku, tudíž pusu jí nezakrývalo nic, ale místo aby začala křičet, mu jen plivla do tváře a křikla na něj:
,,A to je všechno co umíš, ty zbabělče?"
Zuřivost se prolínala celým jeho tělem, ať už mlčí svině jedna, říkal si. Nevděčná malá Marilyn, která si z něj vlastně po celou dobu také jen utahovala. Byla ještě mnohem horší než všichni ostatní, protože mu vědomě lámala srdce a zvyšovala si ego při představě, že je jí posedlý a miluje jí. A teď jí má pod kontrolou on.
Chytl jí za krkem a vší silou hodil na dřevěnou podlahu uvnitř přístřešku. Musel dělat strašný randál, ale to momentálně nijak nevnímal, vlastně ani sám neměl potuchy, co právě dělá. Jediné co věděl je, že Marilyn nenávidí, jak moc jí nenávidí.
Strhal z ní šaty a učinil to, co mu šeptala před chvílí do ucha, má jí tak jako všichni ostatní. Vší silou se sice bránila, jednu chvilku se mu dokonce i skoro vymámila, ale on ji vzápětí strhl hned na zem, neboť křehká opilá dívka se velice těžko dokáže bránit. Proti tomu, aby nemohla řvát, ji držel pod krkem, jeho však síla stále sílila, že po chvíli se tělo dívky zcela přestalo třást.
,,Má sladká, krásná Marilyn," povzdechl a jeho oči se naplnily slzami, sklonil se k jejímu mrtvému tělu, chytl její dvě studené ruce a přiložil si je k srdci, ,,když nemůžu tě mít já, nebude tě mít ani nikdo jiný."
Zcela rozklepaný a smyslů zbavený vešel do bývalé pracovny otce, kde v nejvyšší polici měl jeho otec ukrytou pistol ráže 9 mm. Sebral ji, přiložil ke spánku a stiskl spoušť.
Ta způsobila ránu, která vzbudila většinu sousedů ve Felton Street.

Lásku dělí jen krůček od nenávisti a neuvěřitelného činu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Roxy Roxy | Web | 11. října 2015 v 11:04 | Reagovat

Jedním sloven, WOW! Tak tohle se ti opravdu povedlo, je to úžasný! Ale přitom i hodně smutný. :/ Každopádně na tohle máš talent. :)

2 Grumpy Grumpy | Web | 11. října 2015 v 11:46 | Reagovat

Páni, přečetla jsem to jedním dechem. Bylo to zajímavé a napínavé, ale konec mě dost překvapil, nečekala jsem to tak morbidní. PS: Korektura by tomu jistě slušela :-)

3 Elis Elis | Web | 11. října 2015 v 12:42 | Reagovat

Díky, nečekala jsem, že si to někdo vůbec přečte :).

[2]: Uvědomuji si, možná to časem poupravím, přece jen už je to nějaký rok zpět. Jo na morbiditu já jsem expert, teď už bych to tak asi nenapsala.

4 Vii Vii | Web | 11. října 2015 v 13:22 | Reagovat

Prvé pokusy o tvorbu sú proste prvé, väčšina by plakala od smiechu ako mohli také niečo napísať ale to tvoje je fakt skvelé! Veľmi dobre sa to číta a ten záver bol proste: ČO?! Nečakané závery sú podľa mňa tie najlepšie :D

5 Monča Monča | Web | 11. října 2015 v 16:28 | Reagovat

Přečetla jsem to celé a musím říct, že to je paráda, opravdu mě to bavilo! Te závěr je mazec, čekala jsem romanťárnu a překvapilo mě to tak,  že mě to bavilo mnoohem víc :D Samozřejmě, že pár úprav by to chtělo, ale je to bomba!

6 Infinity Infinity | Web | 11. října 2015 v 23:51 | Reagovat

Jsi nadaná ve všech směrech. Tohle je prostě bomba. Bavilo mě to od začátku do konce. Ty popisy postav jsou prostě úžasný, úplně jsem si dokázala představit ty charaktery i vzhled těch postav. :-)
Nečekala jsem, že se z něj vyklube až takový psychopat, ale o to víc jsem byla na konci překvapená.
Prosím, prosím piš dál a já si to budu s radostí dál číst a dál tě chválit, protože ty jsi moc talentovaná! :-)

7 Adell Kott Adell Kott | Web | 12. října 2015 v 18:12 | Reagovat

super!!.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama